Stojím na střeše Antimatter Building a skrze přibližovací technologii očních implantátů si prohlížím dění dole na ulici. Není to hezký pohled. Freefall Boulevard je nejzapadlejší díra Spanneru. Hemží se to tu prodejci drog, prostitutkami, žoldáky, trestanci, piráty… Prostě emzáky všeho druhu. Normální člověk nemá odvahu sem jít. Snad jenom ty kurvy představují dostatečné lákadlo, každý chce aspoň jednou v životě ošukat mimozemšťanku. Já tu dneska ale nejsem kvůli souloži a rozhodně nejsem ani tak úplně normální. Jsem chodící kombinace The Man Comes Around a God’s Gonna Cut You Down, jestli vám teda něco říká Johnny Cash. A především mám v zadní kapse potvrzení od psychiatra o duševní nezpůsobilosti. Jsem lovec odměn a někde tam dole se promenáduje moje zakázka – cizák se jménem, které ani nedokážu vyslovit. To ale naštěstí nepotřebuju, odpoledne jsem si licencoval rozpoznávací software od Razor Wire Corporation, čili jediné, co musím udělat, je čekat, dokud se ten žlutý parchant nevydá na procházku svou oblíbenou čtvrtí. Škoda, že jsem si s sebou nevzal basu piv, tohle vypadá na dlouhou noc.
***
Bíp! zvýrazní červený kosočtverec postavu u stánku se suši po pouhých třech hodinách sledování. Hm, takže poslední upgrade funguje dobře, usměju se. Přiblížím si obraz, pořídím fotografii pana Zakázky a nechám ji srovnat s tou poskytnutou klientem. Stoprocentní shoda mě potěší.
Obyčejně bych ještě zrentgenoval okolní osazenstvo, ale ve Freefallu se nikdo neobtěžuje schovávat železo pod kabát a byla by to tedy akorát ztráta času.
Postavím se na okraj budovy, z pouzdra u pasu vytáhnu pistoli – na zakázku dělanou AX-9 se zásobníkem na patnáct průrazných čtyřiačtyřicetimilimetrových nábojů a možností dávkování po dvou a třech střelách a polo a plně automatické palby – a udělám krok do prázdna. Řítím se k zemi z třicátého osmého patra.
Jakmile minu desáté, pád o něco zbrzdím aktivací trysek na botách, stejně ale zdemoluju část chodníku a v kolenou mi zaskřípe i přes automatické vstříknutí syntetické nárazy tlumicí výplně.
Stěna prachu se pomalu rozplyne. Čumilové zatím kolem mne udělají povinný kroužek.
„Brigádník!“ zasyčí neslušný Necrosmith, co si neumí hledět svého.
„Z cesty, skeletone!“ uzemním ho podběrákem, při němž vyplivne pár zubů, jak vstávám.
Když není slušný on, proč bych měl já? Vždycky mě vytočí, když mě někdo označí za brigádníka. Zaprvé proto, že tuhle práci rozhodně nedělám na půl úvazku a zadruhé, protože nechápu, proč můžou mít policajti tolik pěkných přezdívek, ale lovci odměn jsou posraní brigádníci. Jen si to vezměte – chlupatý, fízlové, švestky, benga, flojdi, kokoti… A já jsem brigádník.
Protlačím se vzniklou mezerou v sociálním agregátu, pouze abych uviděl svou zakázku sprintovat úzkou uličkou směr doky.
„Tak to ne, kamaráde,“ namířím mu pistolí na záda, „žádné útěky frachťákem na jinou planetu se dneska konat nebudou, ani kdyby měly padat sračky a lítat Rudý právo.“
Odjistím zbraň. Zorné pole mi zakryje bezpečnostním implantátem promítnutý obraz. Je na něm fotka Nucleologera nevyslovitelným jménem a blikající nápis: HLEDÁ SE – ŽIVÝ 3000, MRTVÝ 1500.
Ještěže si platím pravidelné aktualizace.
Mířidly sjedu na nohy. Znovu bezpečnostní implantát. Proces rovnou ukončím. O žluťácích toho vím dost, abych si hned uvědomil obsah výstrahy. S ráží, kterou používám, bych mu mohl klidně ustřelit nohu. Možná obě, stisknout kohoutek ve správný moment. Jenže tihle zmetci úplně dobře nesrůstají a vykrvácet mi tady, nedostal bych úplně dobře zaplaceno.
Takže si spolu zaběháme.
***
Dohoním ho půl kilometru před doky. Hajzl je rychlej. Ale ne dost.
Skočím po něm a povalím ho na břicho.
„Moc se necukej, nerad bych ti pochroumal tvoje křehký žluťácký kosti!“ Zpoza opasku vytáhnu transportní zařízení a chystám se mu ho připlácnout mezi lopatky.
Rozmáchnu se a… třísknu drahou technologií o silnici.
„Cha, cha, cha!“ slyším se vzdalujícím se cupitáním.
Osobní teleportér? A já jsem prý duševně nezpůsobilý. Tahle hračka je moc fajn, dokonce jsem chvíli uvažoval, že si ji kvůli práci pořídím, ale pak jsem si přečetl podmínky užití. Firma Trench Tools neručí za případné zdravotní potíže způsobené nesprávným složení molekul po transportu, teleportací do živého či neživého objektu nebo náhodným přenesením na druhou stranu vesmíru. Očividně bezpečná mašinka.
Rozhlédnu se, kam se mi ztratila zakázka. Díky teleportéru už má půlku cesty k lodi náskok.
Jak jinak… Inu, nedává mi na vybranou.
Aktivuju nanoboty.
Tělem se mi rozlije horko.
Všechno se najednou pohybuje rychlostí zpomaleného filmu.
Vyrazím vpřed.
Žluťák už je skoro u frachťáku.
„Zabijte ho!“ křikne na trio ozbrojenců lelkujících před vstupem.
Mně to tedy spíš zní jako: „Zaaaaaaauuuuuuuubiiiiiiiiiiiiiuuuuuuuuuuujjjjjjjjjjjteeeeeeeeeeeee huuuuuuuuuuooooooooooooo!“
Gorily mají tu smůlu, že jsou lidi, což je druhá nejkrehčí rasa v galaxii, a nijak vylepšení, jak se přesvědčím, když rychlostí zvuku proběhnu skrz prvního.
Rozstříkne se, jakoby ho srazil třikrát výkonnější Transrapid.
Zbylí dva žoldáci se mě snaží zaměřit. Marně.
Přepnu na termovizi, abych přes nános krve, mozku, žluči a jiných tělních tekutin mohl určit jejich polohu.
Odrazím se a deaktivuju nanoboty, setrvačnost mě táhne po vytyčené trajektorii. V letu každému uštědřím dvakrát tři rány z AX-9 a zastaví mě až dopad na místo, které jsem si předtím vytyčil.
***
Žluťákova rozdrcená pravačka nevypadá dobře. Podobně rozdrcený teleportér se zřejmě stal navždy její součástí.
Nucleologer se válí na můstku před zavřeným vstupem do přepravního raketoplánu. Na stěnu přibyla nová dekorace v podobě promáčkliny v dokonalém tvaru mého těla. Rudá barva stoprocentně přírodního původu a obtisk majitelovy ruky v oblasti hrudníku dodávají dílu zajímavý surrealistický nádech.
Vylovím transportní gadget a připnu ho žluťákovi na rameno.
„Počkej!“ kroutí se. „Zaplatím dvojnásobek! Trojnásobek! Jaká je na mě vypsaná odměna?“
Tři tisíce kreditů.
„Pět tisíc kreditů,“ řeknu.
„Fajn…“ Nepochroumanou rukou vyloví z náprsní kapsy kartu. „Je na ní dvacet tisíc. Ber, je tvoje.“
V tu chvíli se mi hlavou začne honit spousta myšlenek a scénářů, co by se stalo, kdybych se vážně nechal uplatit a odkráčel odsud se zavřenýma očima a dvaceti litry v kapse. Rozhodně bych měl vyděláno na nájem, otázka je, jestli by si na mě nedošlápl klient. Kolik kamer mě zachytilo při práci? Kolik svědků? Státní složky na mě nemůžou, mám platnou licenci, ale to neznamená, že na mě nemůžou lidi jako já. A smířil by se žluťák s tím, že je z něho kapitán Hook?
Posléze dojdu k jedinému myslitelnému závěru. Udělám přesně to, co by udělal kterýkoliv jiný lovec odměn na mém místě. Převedu si peníze na účet. A střelím zakázku do krku. Ke klientovi dorazí jenom chroptící skorozhebloň, já shrábnu patnáct set kreditů navrch, život ve Spanneru bude zase o něco hezčí.
Dnešek je dobrý den.
Martin Paytok
