Genetický trh, to byly stovky metrů čtverečních špíny, smradu a křiku, beznaděje i pochopení. Byly to bezbřehé masy těl, orgány vyleštěné k prodeji a tajemství se tam odhalovala tak snadno, až to bylo nepříjemné. Na rohu Devadesáté třetí a Porážkové začínalo peklo, jehož chřtán zval ke všem zakázaným věcem ty, kteří byli ochotni naslouchat bez cenzury.
Jednou jsem utekl z domova, protože se naši hádali. Otec mě spráskal jako psa, aby si na někom zchladil žáhu. Tak jsem při přestávce, kdy do sebe obracel láhev vodky, vylezl oknem a pláchnul. Přeskakoval jsem vydlabané dlažební kostky na chodníku a vzduch se při večeru nedal dýchat. Všude se hromadily stíny v dlouhých černých pláštích a cylindrech. Krev mi pod nosem ještě ani nezaschla, když se mě někdo zeptal, jestli si do ní nemůže namočit prst. Jestli mi nemůže olízat tvář od bolesti. Že prý mi zaplatí.
Nechápal jsem, a tak jsem vyděšeně utekl. Prodíral jsem se davy, které mě chtěly ušlapat, až jsem se dostal právě na genetický trh. Tehdy jsem poprvé viděl ztělesněnou ošklivost. Vyděšeně a zároveň i fascinovaně jsem zíral na všechny ty zázraky, které byly brutální a odporné, a tak vzrušující, že jsem se chvěl po celém těle. Zíral jsem jako u vytržení na bytosti s vyvrženými orgány, kde vnitřnosti byly obráceny ven, kůže rozepjatá na napínácích a střeva pracovala na odiv světu. Trubice stříkaly kyseliny do žaludku, hadičky pumpovaly krev do bušícího srdce obaleného v tenké průsvitné bláně. Ptáci se třemi hlavami vyklovávali nadledvinky z torza napůl zkamenělého tvora. Viděl jsem modelky s amputovanými končetinami, jak se procházejí po molu a ve vší té pitvornosti jim lidé tleskali. Jejich zadrátované tváře se usmívaly. Jedna z těch věcí neměla obličej, jen díru do nicoty, ale otáčela se po mně, jako kdyby mě viděla. Občas se mě s postranními úmysly dotýkaly velké chlupaté ruce. Stál jsem mezi skupinkami masturbujících mužů a semeno mi stříkalo na boty, protože jsem v té tlačenici neměl kam uhnout. Pozoroval jsem exotické tanečnice s obnaženými genitáliemi, jak se svíjejí v lesbických tancích plodnosti a odborníci v bílých pláštích jim zaváděli do těl různé nástroje, aby divákovi odhalili co nejvíc.
Míjel jsem polozvířecí bytosti i tvory utkané ze stínů a kostí. Někteří ke mně byli neteční, jiní mě v nočních můrách pronásledovali i po několika letech.
Kabely zavedené do dutiny v hlavě, motorky z biotitanu pohánějící tělesné procesy, kotle topící místo plic. Viděl jsem kyborgy, vylepšené lidi, děvky a striptéry s oběma pohlavími. Otrokáři prodávali bytosti na pranýři. Mučili je pro pobavení davu a zbytky rozprodávali na orgány. Dražili něčí oči, dokud byl ještě naživu, kdyby si je chtěl šťastný výherce odebrat od zdroje co nejčerstvější.
Zakopl jsem o něco s pavoučíma nohama, které byly naroubovány na medvědím těle, ale dvě totožné mužské hlavy na dlouhých krcích na mě křičely urážky lidskou řečí. Někdo mi přehodil pytel přes hlavu, jako matka, která dítěti zakrývá oči, aby nevidělo zlo a násilí, na které není připravené. Zmítal jsem sebou, kopal jsem. Pak se mi podařilo servat hadr z hlavy. Přede mnou stál klaun s obličejem vyžraným od líčidel. Měl děsivé oči a zuby zabroušené do špic. Okamžitě jsem se dal na útěk, ale skočil po mně. V sebeobraně jsem ho praštil – hnán pudem sebezáchovy. Tvář s nakresleným úsměvem mu upadla. Vykřikl jsem a civěl na obnaženou černou díru pulsujícího masa.
Několik totožných klonů v námořnických oblečcích se tomu zasmálo. Běžel jsem jako o život mezi čtyřnohými balerínami, groteskně zpitvořenými zvířaty. Některá na mě pokřikovala oplzlé nadávky. Obrovské železné klece, které číhaly na krysy, jež potom zajaly do svých pohyblivých čelistí a zaživa jimi prorostly ocelovými trubkami za nechutného pištění zvířat, se mě snažily chytit. A tak umřela moje nevinnost.
Živě si pamatuji, že jsem zvracel u zídky do ulice Vítězné. Ležel jsem ve stoce, kudy odtékala sražená krev z jatek, neschopen vstát. Zápach zkažené tekutiny jsem přes otřes a znechucení ani nevnímal. Přesto jsem nedokázal odtrhnout oči od toho všeho. Usnul jsem vyčerpáním na hromádce vykuchaných kočičích tělíček. Vzbudili mě až roboti s olihními hlavami, kteří kropili prašnou cestu.
Měl jsem jazyk i rozpraskané rty pokryté prachem. Popílek padal tak silně, že jsem si zprvu myslel, že sněží uprostřed léta. Napadal mi do vlasů i za límec. Dívka s velkým lízátkem v puse si prohlížela mé nehty na rukou a ptala se mě, kolik bych za ně chtěl.
Miliční věž v dálce hořela a plameny z ní šlehaly vysoko k zamračenému nebi. Pak jsem se zvedl a utíkal. Tak daleko, jak jen jsem mohl. Minul jsem stařenku, která táhla na provazech po zemi mrtvá těla policistů. Křičel jsem, dokud jsem popadal dech, abych zahnal peklo v mé mysli, kterému jsem nechtěl, a ve svém věku ani nemohl, věřit. Apaticky a vyčerpaně jsem se pak potloukal ulicemi – malý špinavý usmrkanec v odřené bundě ztracený před celým světem.
Měl jsem hlad a byla mi zima. Ale když jsem se rozhodl jít domů, narazila na mě parta větších kluků, kteří si hnáni nějakými, mi tehdy ještě neznámými, samčími pudy nějak chtěli obhájit své teritorium a mě brali jako hrozbu, i když jsem jim sahal sotva po ramena. Brečel jsem a utíral si krev z rozbitého nosu do rukávu. Už po druhé za ten den. Šoural jsem se jako hromádka neštěstí a věděl, že doma dostanu dvakrát tolik. A nějaký pitvorný zfetovaný budižkničemu mě chytil za límec svojí špinavou rukou s okousanými nehty a opileckým dechem mi zašeptal: „Pojď blíž, řeknu ti tajemství.“
Byl otravný, ale odvážil jsem se. Zbyla ve mně ještě nějaká slušnost, takže jsem neměl to srdce odmítnout starého pobudu, který se těšil jak malý kluk, až někomu vyzradí něco, co držel roky v sobě. Úsměvem mi odhalil prožrané a zkažené zuby v oteklých dásních. Oči mu hořely očekáváním. Táhnul z něho levný chlast, pot a smrad jako z každého, kdo spí na ulici. Začal žvanit o něčem, čemu jsem nerozuměl tehdy a dodnes pořádně nerozumím. Mluvil o duši, o životě, o bozích. V tu ránu mi vytanulo na mysli, že jsem narazil na fanatika, ke kterému nebyl svět až tak úplně laskavý, když skončil odvržen vírou i církví v prachu na chodníku. Ale on nepouštěl můj kabát ze svých zkostnatělých prstů a se zápalem mi vyprávěl, co jsem nikdy nečekal, že uslyším. Z úst mu plynula válka a násilí. Spousta krve a bolesti. A když se taktak nadechoval k prolomení tajemství, najednou mu něco v očích vyhaslo. Byl to krátký mžik, jako když se rozbije sklenice o zem, nebo jako když praskne žárovka. Všechno kouzlo zmizelo a jemu se do tváře začala vkrádat sinavost. Překvapením jsem tupě zíral, snad v domnění, že šlo o nějakou součást divadla. Hry. Ale on byl mrtvý. Můj první mrtvý. Bál jsem se, ba ne, třásl jsem se strachy, až se mi dělaly mžitky před očima. Jeho srdce přestalo bít, nešel ani nahmatat puls. V rozkroku se mu rozlévala tmavá skvrna a ke mně dolehl nesnesitelný puch výkalů z povolených svěračů. Vyprostil jsem svůj kus oděvu ze sevření a položil jsem ho jako malé dítě zpátky k patě vchodu. Vypadal ještě víc sešle, ale zároveň mohl budit dojem, že spí. Bylo mi ho líto, ale nechal jsem ho tam.
Nikdy jsem se nedozvěděl, proč zarmoucený Bůh té noci plakal nad prázdným Edenem…
Zakřiknutá vzpomínka z dětství, kterou jsem dávno zapomněl, ale ona se stále vracela, když jsem byl mimo, nakopla mě zpátky k vědomí. Probral jsem se, když jsem sebou uhodil o tvrdý povrch a vyrazil si dech. Zatím, co jsem lapal po vzduchu, se na mě vrhly dva stíny. Zmáčkl jsem spoušť spíš ze zvyku, ale zasáhl jsem, protože z metru nemůžete nikoho minout. První tělo se s chroptěním sklátilo do tratoliště vlastní krve. Druhou bytost skon kolegy nezastavil, pokračovala v útoku jako smyslů zbavená. Nedokázal jsem si v té rychlosti vybavit, jak doopravdy vypadala, protože její tvary působily příliš organicky nespoutaně – přelévaly se a rozmazávaly, jako kdyby sám obraz byl živý. Připomínalo mi to obrovského vlka s jehlicovitě tenkými zuby a černýma korálkovýma očima. Garvové chodili po zadních jako lidé a mezi jejich přednosti patřilo především to, že dokázali měnit vzhled. Svým způsobem to byli duchové, které zákony pevné hmoty nedokázaly stabilně začlenit. Skuteční však byli až moc. Zatímco jsem držel obrovskou vlčí mordu dál od svého obličeje, kapal mi z páchnoucí tlamy do tváře příval teplých slin. Pistole mi vyklouzávala, ukazováček se mi vzpříčil o kostnaté výrůstky, které trčely z krku té bestie, takže jsem nemohl zmáčknout spoušť. Kopal jsem ho do břicha a štíhlých nohou, ale viditelně jsem mu nezpůsobil takovou újmu, aby mě pustil. Bylo to jako prát se s vlkodlakem dychtícím po krvi za úplňku. Garvové byli proti lidem příliš silní, to jsem si uvědomoval stále rychleji, přímou úměrností k tomu, jak se čelisti sklapovaly stále blíž, až mi zrůda dýchala na krk, a na kůži se mi začaly otvírat drobné ranky od škrábanců. Věděl jsem, že zvíře už déle neudržím. Cíleně jsem ho nakopl do kyčle a dal do toho všechno sílu, která mi ještě zbyla. Popadl jsem střep z rozbitého okna, který se válel vedle mě. Překulil jsem se stranou, zatímco místo, kde jsem před zlomkem vteřiny ležel, rozdrtil náraz obrovské tlamy. Pohotově změnil směr. Natáhl jsem ruku, abych se kryl. Čelisti mi sklaply kolem zápěstí. Špice skla, které jsem na poslední chvíli nastavil delší stranou do horizontální polohy, se zvířeti zabodla do patra. Zuby se mi zaryly do kůže, ale ne hluboko. Pustil mě a tlapou se snažil vytáhnout hrot. Vyrazil na mě, a já mu pomateně mával dalším střepem před očima, abych si chránil obličej. Švihal jsem zběsile kolem, bez zásahů. Byla to příliš chytrá bytost na to, aby si znovu naběhla na ostří. Poryv větru způsobil, že se na mě sesypala další sprška skla z vyraženého okna, kterým jsem před několika okamžiky proskočil na střechu. Cítil jsem, jak se drobné střepy zařezávají do těla, a každý pokus je otřít je jen více zadíral hlouběji. Garv se na mě vrhl, odrazil se zadními a já nestačil dost rychle vstát. Narazil mi do boku. Vykřikl jsem, když se do mě zaryly ocelové drápy vycvičeného zabijáka. Spíš instinktivně jsem ho srazil stranou úderem pěstí. Zběsile, až hystericky jsem do něho bušil. Chlupaté tělo se vzedmulo. Převalilo se na mě a já se znovu ocitl pod masou, která mě drtila jako obtížný hmyz. Sevřel jsem pevněji rukojeť pistole a přimhouřil víčka proti odleskům gigantických zrcadel připevněných k vyztuženému kmeni Stromu života. Nemohl jsem otevřít oči, jak mi slzely z té záplavy světla, ale věděl jsem, kde mám cíl. Bytost se rozmazala, jako by ji chtěl vítr odfouknout, ale pak se zase zcelila zpátky. Než se na mě vrhla, temně zavrčela. Mávl jsem rukou, abych upoutal pozornost od nechráněného krku. Garv se mi zakousl do předloktí. Škubal se mnou a já ho kopal do slabin. Zmáčkl jsem spoušť. Kouřící tělo dopadlo s úpěním do špíny střechy. Skučelo to a zmítalo se to jako kotě, kterému někdo zakroutil krkem. Spadl jsem na záda a zhluboka dýchal.
Nebe nade mnou bylo tmavé. Mraky se honily nepřirozeně rychle. Byl jsem v pokušení odpočinout si. Klidně navždy, ale minimálně do chvíle, než odezní ta příšerná bolest hlavy. Skrz roztrhaný rukáv mi prosakovala krev, ale bolest byla především psychická. To se stává, když nemáte hmotné tělo. Jinosvět mě pomalu opravoval. Datové toky se přeskupily na fyzickou hmotu a rány se zacelily. Celý zpocený jsem se převalil na bok a odtlačil mrtvého nepřítele stranou. Vzpomněl jsem si na obezřetnost, kterou jsem měl věnovat zkoumání, jestli mě nepronásleduje těch potvor víc. Tři jsem zabil už dole ve vstupní hale staré továrny. Mhouřil jsem víčka, sledoval stíny a snažil se ze všech sil postavit na nohy, ačkoliv se se mnou všechno točilo jako po kocovině. Solární panely na střechách rozbořených hradů byly popraskané a zašlé. Na některých se uchycoval mech a špína. Moje otisky bot byly v tom měkkém podkladu dobře viditelné. Nacházel jsem se na jednom z těch pozůstatků moderní techniky, který se pokoušel o obnovitelné zdroje energie. Musel jsem postupovat dál k městům. Někde tam v tom světě pokřivených obrazů, nočních můr a zhmotněných představ se skrývalo to, co jsem hledal.
Člověk byl podle legend stvořen z krve netvorů, hlíny a mořské vody. A všichni jsme věděli, že Síť je jen paralelní svět k tomu našemu – s jinou historií, jinými lidmi. Svět stvořený jako vlastní životní prostor pro Systém. Mohli byste si vymyslet jakoukoliv alternativní historii, a ona by v Síti mohla fungovat, jako by se stala. Možná to byla jen jiná virtuální realita, ale my byli pouze nezajímavé prvky, které nedokázaly ve zmateném a zaslepeném stádiu svého myšlení dobře rozpoznat, ke kterému z těch světů doopravdy patříme. Pro nás mohly být oba dva skutečné, nebo také ani jeden z nich. Protože pořád jsme nemohli zapřít svůj původ – krev netvorů, hlínu a mořskou vodu.
Jedním ze subsvětů podřízených Systému byl Jinosvět – takové malé sedmé nebe. Původně se jednalo o záchrannou kapsu mezi přechody, která se ovšem rozrostla do gigantických rozměrů. Svět dostal úplně jinou tvář. Lidé se měnili a Jinosvět také. Odtrhl se od hlavního proudu. Nyní to bylo místo podivností a ztracených věcí. Proto jsem pobýval právě zde. A hledal něco ztraceného.
Jednu dobu jsem Jinosvět považoval za místo, kam chodí mrtví. Něco jako nebe, peklo a podsvětí dohromady. Myslel jsem si, že je to shromaždiště duší. Ale pak jsem si uvědomil, že díky tomu, co se mi stalo, mohu přecházet z jednoho světa do druhého. A popřel jsem bohy.
Vracet se a odcházet, ale zároveň v obou trpět, protože ani v jednom jsem nemohl být kompletní. Alespoň zatím.
Kdysi jsem býval člověk. Jak prosté. Všechno mělo svůj řád a význam. Když jsem pozoroval chátrající město Jinosvěta, snažil jsem se vzpomenout na to, jaké to bylo kdysi, když jsem byl mužem. Co jsem tehdy cítil, a co jsem zapomněl.
Jenže teď jsem platil za návštěvníka mimo mateřskou realitu. V Jinosvětě mi bylo umožněno zvolit jakoukoliv podobu. Aniž bych nad tím sáhodlouze přemýšlel, většinou jsem volil svou vlastní, kterou jsem si pamatoval. Obraz, který vídáte léta v zrcadle, si prostě spojíte se sebou samým víc, než ve skutečnosti tušíte. Občas si přikreslíte pár věcí, jako menší nos, delší vlasy, jindy se vám detaily rozmažou a vypaří z mysli a vy je nahradíte novými, takže by vznikla pestrá kolekce upravených já.
Díky tomu, že ze mě vlastně zbyla jen duše nebo něco na ten způsob, jsem mohl procházet do jiných rovin a dimenzí. Mělo to samozřejmě svá omezení a nevýhody, ale když nemáte hmotné tělo, pokud tedy nepočítám mechanického švába, který je sotva dostatečnou satisfakcí za sto devadesát centimetrů masa a kostí, jste rádi, že dokážete vsoukat mysl do přístrojů, které vás budou poslouchat jako kočky lísající se pro pohlazení.
Manipuloval jsem díky tomu s počítači, stroji, kyborgy. Když jsem byl silnější než oni, podlehli mi a já nad nimi získal kontrolu. To bylo mou zbraní. A pro případ, že by se proti mně postavilo něco živého, jsem uměl bojovat. Nebo jsem si to alespoň myslel. Chlapská ješitnost, to víte.
Zachytil jsem podněty neskutečné bytosti. Něco z výrobny Systému se zhmotňovalo po mé pravici. Ležela tam vyhřezlá a nezkonzumovaná zdechlina jakéhosi dobytku. Obrovská kravská lebka byla zpola ohlodaná a vybělená. Na bocích, ve dříve masitých částech, visela suchá kůže. Když jsem zamhouřil oči a podíval se pozorněji, spatřil jsem, že v břišní dutině se něco pohnulo. Zatím to nebylo skutečné, protože se to teprve skládalo. Po prvotním průhledném hologramu to začalo dostávat tvar a fyzickou tíhu. Suché provazce se začaly pomalu pohybovat, obalily kosti a tkáň se upevňovala. Pavučinová hmota překryla kosterní pozůstatky, které se v ní začaly roztápět jako housenka uvnitř kukly, a pak se vytvářelo něco zcela nového. Nohy s novými svaly se postupně rozpohybovaly. Tvor sebou házel, pozvolna se stavěl zadní. Cítil jsem škubání v konečcích prstů, jak se mě smysly snažily upozornit na to, že někdo přepisoval realitu. Soustředil jsem mysl a koncentroval ji do jednoho bodu. Tlak, který mi od vnitřní strany čela způsoboval bolest hlavy, stále sílil.
Konstrukt z organického materiálu se zmocnil kravského těla. Ovládl jej. A pak se ta bytost postavila – hrozivá, s obří lebkou a prázdnými očnicemi. Kopyta se stala přídavnýma rukama pro další lidský pár. Znetvořená kopie minotaura zařvala, následně se na mě rozběhla. Vytáhl jsem pistoli a vystřelil, abych to zpomalil, než budu připraven. Záblesk prozření. Náhle jsem viděl jasně každou částečku v té složité konstrukci budící dojem života. Použil jsem sílu své mysli, abych ji rozložil. Kousek po kousku jsem řvoucí monstrum rozebíral na jednotlivé komponenty, až se začínala rozpadat na prach. Tlaková vlna mě srazila. Sjel jsem nohama po prašné cestě, ale rovnováhu jsem udržel. Kolem mě se snášel černý prach, který světélkoval a postupně mizel. Viditelně tady o mě někdo nestál.
Systém neměl rád vetřelce a byl schopen je zničit. Ale já byl chodec mezi světy. Troufal jsem si říct, že jediný svého druhu. Například obchodníci byli uměle vytvoření, nevydrželi ani v jednom světě – museli neustále přecházet z jednoho do druhého po uplynutí časového úseku. Pak tu byli duchové virtuální reality, kteří nosili k lidem zboží, aby s nimi kšeftovali na hranicích, kde se tyto dva světy protínaly. Nechyběli ani lidé se schopností se připojit, ti však byli omezeni vlastními limity. Smrt v Jinosvětě, stejně v jako jakémkoliv jiném subsvětě, pro ně znamenala fyzický zánik. A pak jsem existoval já. Ani živý, ani mrtvý. A tak trochu zároveň obojí. A to už si žádalo nějakou úctu. Kdybych pobíral alespoň respekt objektu hodného prozkoumání…
Rozlézavý led se šířil všude po Jinosvětě. Stovky bytostí mu padaly za oběť, zatímco všichni naši význační programátoři se snažili zachovat kamenné tváře a dělat ze všech sil, že se nic nedělo. Pravidlo „zapírat“ mělo stále široké spektrum univerzálního použití. Nechápal jsem, co se dělo, ale dalo se předpokládat, že někdo něco důležitého pokazil. Ačkoliv jsem doufal, že se při své návštěvě dozvím pravdu, skutečnost pro mě nebyla až tak důležitá. Hodlal jsem odvést svou práci a vypadnout. Domyslel jsem si, že má přítomnost zde měla problém s neúmyslným zánikem vyřešit.
Rozpraskaná země byla pokrytá jinovatkou. Asfaltově černá hmota ztuhlá v jámách se třpytila krystalky ledu. A tam na obzoru zarudlém krví umírajícího slunce byla věž z kostí a slonoviny. Špice měla z lesklé mosazi a oblouky nad okny tvořila vyřezávaná rohovina. Zdi zdobené stříbrným filigránem pobitým na cihlách se leskly ve svitu vycházejících hvězd. Ale prázdná okna byla studená jako peklo. Jako zmrzlá lebka obrovského zvířete, vyleštěná a vystavená v hale pro návštěvy. Od spodních balustrád porostlých liánami až po horní balkóny byly připevněny satelity, zešikmená střecha se hemžila bezpočtem drátů propletených antén. Přes všechnu tu nádheru opravdu nevlídný to kraj.
Pokračoval jsem dál po svahu. Tamtudy vedla zeď z kamení, ale většinu jí tvořil jen nános z neposlepované břidlice poskládané na hladké strany. Val byl několik metrů dlouhý, ale mnoha lidem připadal jako zeď nářků. Drolící se zvětralé materiály nevydržely všechna tajemství, která se jim lidé snažili vtisknout – za každou cenu načmárat na jejich zdi. Někdy křídou, jindy uhlíkem. Občas také krví nebo močí, když na nic jiného nemáte. Papírky zastrkané do spár odnášel vítr, který kvílel z pouště od pozůstatků staré elektrárny. Otevírat je a číst prý přinášelo neštěstí. Tajemství mělo zůstat tajemstvím, a já nikdy netoužil ty poletující odpadky zkoumat a pátrat po tom, co nesmyl déšť, ani co si kdo vysnil ve slabé chvilce natolik, že ho to třeba přimělo nachodit stovky kilometrů, aby mezi kameny zastrčil papírek s němým výkřikem a doufal, že se mu splní to, co na něj napsal.
Písek narážel do okenních tabulí a trhal plechové střechy z domů. Smrtilky kvílely a poletovaly po opuštěné ulici jako duchové. Jejich svítící tělíčka podobná světluškám se míhala skrze zvířený prach, točila se v nečekaných poryvech větru a poblikávala jako lucerna vysílající morseovku neznámému adresátovi.
Zamířil jsem po hlavní silnici, dávno opuštěné od všech pocestných. Neskrýval jsem se, zatím nebylo před kým. Systém věděl, že tam jsem. Bylo jen otázkou času, než na mě někoho pošle. Kdyby predátoři chtěli zaútočit, už dávno by to udělali, protože pokud nepomřeli hladem, pravděpodobně z něho šíleli. Přesto jsem byl myslí spojen s okolím a vycítil bych zlý úmysl. Doufal jsem, že po mé stopě nepůjdou další garvové. Vláda poslala své psy. Nebylo divu, že situace kolem přechodů mezi světy byla vyostřená, když se ze systémových dat dostávaly na povrch nejvíce utajené informace, aniž by někdo věděl, kdo v tom má prsty. Já jsem koneckonců součástí těchhle podvodů nebyl, ale vláda neměla moc pochopení pro podporu soukromého podnikání. Přechody byly až do odvolání zakázány, což bylo většině nelegálních obchodníků a převaděčů stejnak pro smích. Navíc ty bestie těžko uměly číst, abych jim ukázal lejstro volného průchodu.
Potřeboval jsem jen udělat svoji práci. A jelikož bratr v druhém světě spravoval mé švábí tělo, dostačoval mi čas na splnění. Mým úkolem bylo najít určitou součástku, což nebylo nic neobvyklého. Vláda nám často přihrávala podobné úkoly, hlavně kvůli mé schopnosti dostat se kamkoliv mimo svět. Vyhovovalo jim to především, pokud jsem poškozoval nevládní korporace
Když se před pár dny zjevil v našem zaplivaném bytě v pochybné čtvrti dobře oblečený smokingonosič s několika absurdními požadavky, věděl jsem, že se rýsuje další prácička. Občas jsem se vydával do Jinosvěta kvůli úkolům pro vládu nebo výletům pro vlastní uspokojení. Jenže každý splatný šek se do děravé kapsy jednoduše hodí, a tak jsme museli občas brát i něco navíc. Věděl jsem, že to nebude jednoduché. Dobře placené práce nikdy nejsou jednoduché, zvláště když je odměna tak lákavá. Většinou se počítá, že si ji nikdy nebudete moci vybrat, neboť pravděpodobně vaše ostatky najdou uprostřed odpadků plovoucích v mastné skvrně na řece. Jenže já si byl v Jinosvětě jistý, protože ačkoliv jsem mohl cítit bolest a prožívat všechno, jako kdyby to bylo opravdové, mé fyzické tělo neutrpělo žádnou újmu. Byl jsem jen duše spojená tenkými nitkami se životem. Proto pro mě přednesené požadavky nebyly nesplnitelné. Netušil jsem od zadavatele, co onen předmět je, nebo jak by měl vypadat. Údajně to byla součástka z řídícího srdce Jinosvěta a potřebovali ji k jeho opravě. Nevěřil jsem tomu ani za mák. Ale byl jsem zticha. Stačilo mi, že ji najdu a věděl jsem, že ten předmět okamžitě poznám. Jenže v tak velkém datovém rybníku jsem mohl hledat měsíce a roky. Proto jsem navštívil svého starého přítele, který mi doporučil najít jistou osobu. Měla být s tou věcí spjatá, buď jako návrhář nebo její součást. Najít ztracenou dívku, která utekla ze skutečného světa nebylo tak těžké. Údajně měla něco společného s komponenty v Systému, takže o součástkách věděla své. Těžko tomu věřit, ale jeho agonické drogové výlevy dávaly smyslu asi tolik jako enochiánské písmo otočené o devadesát stupňů. Mozek měl prožraný tolika halucinogeny, až jsem se divil, že mu nevytéká ušima. Za drogy a peníze pro mě udělal cokoliv. A nejhorší šíleností na tom bylo, že ten geniální profík, který stavěl světy, nakonec skončil jako žebrák prahnoucí po dávce podělaného bílého svinstva. Žbleptající, slintající a většinou končící na zemi v odpadcích a vlastních tělních tekutinách. Lidstvo bylo zkažené až hrůza. Když nám takhle odcházeli rozleptaní bohové Všehomíru, jak jsme měli jít příkladem světlejším zítřkům…
Můj zdroj sice nebyl vždy spolehlivý, ale když jste nevěděli, kde začít, byla to nejlepší cesta. Dívka se hledala daleko lépe než nemrtvá věc. Vlastně nevím kolik jí asi bylo, ale podle fotky, co jsem našel, vypadala na osmnáct, což bylo pekelně málo. Týdny jsem pátral po jejím kódu. Dokázal jsem ji vyhledat v Síti, ale nezůstávala na jednom místě, takže jsem se musel honit po všech těch neskutečných městech. Nevěděl jsem, jestli tušila, že po ní někdo jde, ale každopádně pokud ne, chovala se zatraceně chytře.
Doufal jsem, že celá tahle schovávaná k něčemu bude, protože můj informátor měl podivné chutě, co se týče drog, a fet mu občas zamotal jazyk do uzlu. Nikdy se nemýlil, to ne. Ale nemusel jsem ho vždycky pochopit správně, protože blábolil nesmysly.
Najednou jsem ucítil přítomnost někoho přede mnou. Zpozorněl jsem a soustředil se, abych zjistil jeho úmysly, ale patrně se nejednalo o humanoidní bytost, soudě dle zmatenosti a rychlého střídání emocí. Pomalu jsem se přikrádal na rozcestí se zbraní napřaženou před sebe, ale nic se ani nepohnulo. Vyběhl jsem, ale mířidla se zastavila na vyhublém psovi, který mě pozoroval napůl vrostlý do starého stromu. Proto nejspíš nemohl utéct a ani se pořádně hýbat. Oddychl jsem si. Možná jsem neměl tak zbytečně přetěžovat nervy.
„Mám sny za babku, nechceš? Dobrý zboží!“ zachroptěl pes.
„Ne, díky. Švábi nesní.“
„Nevypadáš jako šváb,“ namítl.
… pokračovanie v knihe
